Příběh - Pokračování

2. června 2010 v 22:10 | Saise Anuse |  Saise
Svět 3000


"Ty lžeš! To není možné a už vůbec to nemůže být pravda! Ty, takový zrůda, nemůžeš být moje dcera!" táta sklopil hlavu a jen tak prohodil "Zabte to zvíře.". V tu chvíli zase po mě všichni začali střílet. Najednou jsem v sobě cítila ohromnou sílu, která protékala celým mým tělem. Cítila jsem jak to ve mně vře. Rozšířili se mi zornice jako u koček. Zrychlil se mi dech a tím frekvence tlukotu srdce. Snažila jsem se to v sobě udržet, ale neudržela jsem to. Tu tajemnou sílu jsem nechala vyplinout z mého těla. Netušila jsem však, že to všechny vojáky odhodí na druhou stranu místnosti a rozbije všechny okna. Bylo to něco jako tlaková vlna. Aspoň mi to pomohlo přetrhat řetězy, který drželi okovy. Ty mi stejně zůstaly na rukou i nohou, spíš tlapách nebo co to bylo. Kolem mě byla světle modrá jakoby aura. Vlasy mi vlály směrem nahoru, jako kdyby je něco přitahovalo. Najednou mi probleskla hlavou jedna věc, i když mě to zabolelo u srdce. "Když mě tady táta nechce, tak uteču. Vždyť já můžu žít venku a oni ne." A ještě jsem dodala nahlas "Mám tě ráda tati." Pak už jsem se nekontrolovatelně řítila k východu. U východu, který byl sestaven z železných dveří, jsem poprvé použila drápy. Byli kupodivu tak ostré, že byli schopné se skrze ty dveře provrtat. Jediné co jsem vnímala byla bolest u srdce. Ani jsem si nevšimla, že jsem si roztrhla ruku kousek od ramene. Tekla z toho docela hodně krve. Bylo mi to jedno. Chtěla jsem od všeho utéct, nevěděla jsem kam, ale halvně daleko, tam kde mě nikdo nenajde.


Nalezenec

Po dlouhém běhu jsem v dálce zahlédla sutiny. Byly to sutiny města. Když jsem si ho prohlížela, tak to z dálky vypadalo jako New York. Vydala jsem se tím směrem. Když jsem došla až na bývalé náměstí, před očima se mi zjevilo to náměstí. Ovšem nebylo tak pusté a mrtvé, jako kdyby ožilo. Ale po chvíli představa zmizela. Pře de mnou se zase ukázalo mrtvé náměstí. Hledala jsem nějaký úkryt, abych se mohla schovat a už nikdy nevylézt. Chtěla jsem umřít, utíct z tohodle světa. Ale pořád mi nešlo do hlavy, proč jsem se změnila jen já, vždyť tam byl i táta,vojáci,vědci a ostatní. "Tak proč sakra jenom já?" řekla jsem s naštvaným hlasem. Šla jsem dál a narazila jsem na mrakodrap, spíš bývalý. Vešla jsem dovnitř. Prohlížela jsem ji, když jsem uslyšela jak se něco šustlo za pultem. Spozorněla jsem. "Halo? Je tady někdo? Ja vás slyšela!" s rozklepanýma kolenama jsem se pomalu blížila k místu odkud zvuk vyšel znovu. Znělo to jako když kňučí malé štěně. Opatrně jsem nahlédla za pult. Bála jsem se, že tam na mě něco vyskočí a zraní mě. Už takle jsem měla řeznou ránu na rameni, která vůbec, ale vůbec nevypadala dobře. Za pultem jsem nic neviděla. Rozhodla jsem se, že ho zkusím obejít. Když jsem otevřela dvířka, abych se dostala do středu kruhového pultu a mohla ho tak prozkoumat. V hromadě kusů dřeva a zdi se cosi vrtělo a vrčelo. Klekla jsem si nebo vlastně sem se pokusila nějak sednout před tu hromadu. Chvíli jsem na ní zírala a pak jsem pomalu začala odendavat kusy zdi a dřeva. Z pod jednoho kusu na mě vykoukl ocásek, který sebou škubal. Začala jsem svižnějším tempem sundavat další kusy. Zvýřil se prach, tak jsem toho moc neviděla. Když se usadil místo hromady sutin bylo přede mnou malé stvoření. Vypadalo to jako zvětšená ještěrka s křídly. Mělo to čtyři nohy a na koncích prstů malé drápky. Od hlavy, po hřbetu až ke konci ocasu se tomu táhla srst bledě modré barvy. Jinak to bylo celé černé. Nehýbalo se to. Dotkla jsem se jeho kůže, ale hned jsem ucukla v domnění, že se probere. Nikdy jsem nic takového neviděla. Viděla jsem, že dýchá tak jsem ho opatrně vzala z prachu a začala jsem hledat úkryt, kde bych se o to malé stvořeníčko mohla postarat. Vyšla jsem ven z budovy a šla dál náměstím. Pak dál až do nějakého parku. Dřív to bylo asi zelenější, ale i obrovský vykotlaný strom stačil. Bylo v něm dost prostoru pro mě i pro to mládě. Schrabala jsem suché opadané listí, které bylo vevnitř, na jedno místo a vyhloubila důlek. Poté jsem do něj položila mládě a přikryla další vrstvou listí. Venku teplo moc nebylo tak jsem nashromáždila suché větve, které ležely všude kolem a i když vypadaly nepoužitelně, pořád se dalyi podpálit a a vytvořit oheň. Jenže jsem neměla tušení jak rozdělat oheň. "Moment, když moje drápy dokážou rozervat ocelové dveře tak by mohly zvládnout i vydat jiskru." pomyslela jsem si. Vzala jsem kámen a blízko u provizorního ohniště jsem škrtla o kus kamene, co jsem našla. První pokus se nezdařil. Až na čtvrtej pokus se mi povedlo rozdělat oheň.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama